Novoroční zvonkohrátky

„Když si nezahraju dýl jak 14 dní, tak mám normální absťák…“
- tak takhle nějak se vyjádřil Radek Rejšek o svém vztahu ke „zvonkům“ pražské Lorety. Myslím, že ho začínám chápat…

První den nového občanského roku jsme se zde sešli ve složení: Radek, Alenka Michálková, PozounoVítek se svou dívkou Terezkou, Pozounomatička a já, totiž Jana Flanderová.
Tak nejdřív jsem skočila k „varhánkám“. Litovala jsem, že neumím všech osm Toccat a fug J. Segera, že jsem víc necvičila a že je můj repertoár přes veškerou snahu stále dosti hubený. Ale i tak! Ta Bifara 8‘ nemá chybu, o Subbase 16‘ nemluvě! Po pohlazení nástroje a příchodu Pozounoklanu jsme se vydrápali na půl cesty k nebesům. Teplo nebylo. Vršek Lorety čvachtal zvolna tajícími závějemi, ale tak nějak jsme to nepovažovali za důležité.
Nejprve se nám předvedl automat – no, nebylo to zlý, ale chyběl tomu lidský rozměr. Automat vystřídal vzápětí Radek. Kdo mne zná, ví, že jsem okamžitě přepnula do svého „analytického“ módu a snímala techniku úhozu, dynamiku (!), celkové pojetí i výraz (jestli nechcete věřit, že jsou tyto nuance možné, nemusíte…). Základní typy úhozů: hranou pěsti, dvouprstová varianta a „pavoučí nožky“. Dynamika: forte – razantně shora, piano – klapku musíte předpřipravit do nižší polohy a pak už jen jemně domáčknete. Výraz: ostře – viz forte, měkce – pomalý úhoz, romantické vibrato – doporučuju Radka naživo, možné jsou idvojhmaty, arpeggia…
Sranda byla, že jsme každý hrál svojí vlastní technikou – Radek řekl, že by to stálo za amatérský film. Za sebe musím říct, že moje technika vycházela z principu: přečíst 2-3 noty dopředu – kde to je? – aha, tady - bouch – třetí, čtvrtá – další noty – kde? – aha! – bouch…. Foťák zapomenutý ve vyhřáté varhaníkovně mi svoji absenci později krutě vyčetl, zvláště, když Alenka předvedla ve světové premiéře svůj příspěvek do hraného archivu Lorety (nyní evidovaný pod č. 252) ve čtyřručním provedení. Jakou odvahu musela projevit, když dovolila mně poskytnout jí dvě chybějící ruce!!! Ale do konce jsme dojely a ani se nerozjely! Za tento svůj počin obdržela mnoho chvály od Radka i ostatních, lehce drkotajících přihlížejících, a dokonce se jí dostalo přívlastku „historická osoba“. Mě jen napadlo, že asi všichni varhaníci budou lehce anachronní historické osoby, s tím, že někteří jsou ještě o něco historičtější… Vítek pak smahnul písně z Kancionálu, rvala jsem si fousy, že nemám nic předpřipraveného, že bych si zahrála více – ale jak připravovat, když neznáte ani rozsah?
Zjištěný rozsah: malé c – e2, přičemž použitelné jsou tóniny C,F – dur, naprosto nepoužitelné jsou tóniny jako Fis či Cis dur. Malé fis je tak nízko, že v H-dur vyznívá jako zv.4, I když ono je to něco mezi… Víceokřížkované či obéčkované kvintakordy znějí jako hodně zmenšené…atd. Ale jinak se nenechte odradit, hrát na zvonečky je naprosto úúúúžasné!!!
Pak už bylo potřeba jít na zkoušku mše, kde Radek zaskočil za chybějící basisty a do sóla: „Čujem, Baťo, čujem…“ se bačovsky obul, Alenka řídila od varhan Veselé kapuce (a zároveň se snažila dělat nábor dalších členů, a to i na mně – chuděra nevědomá, neví, co činí – zpívat neumím…).
Při samotné mši jsem dostala zodpovědný úkol – totiž zvonit na určitém místě. No, krapet přecenili mou důvěryhodnost, zazvonila jsem, pravda, a to silně a dlouze, potíž byla v tom, že pozdě a na špatném místě… Alenka měla asi pětiminutový záchvat tichého smíchu, který se jí po různě dlouhých přestávkách vracel… Byla jsem zdrcená a připravená vše napravit (připadala jsem si jak ten Trojanův anděl z Anděla Páně - kdo to viděl…). Další zvonění připadlo na „Narodil se…“. Soustředila jsem se, v první sloce jsem odzvonila správně, jen mi připadalo, že mi „můj“ zvonek zvoní nedostatečně, a tak jsem ho při druhé sloce otočila vzhůru a zvonila a zvonila… až mi kovové srdce vylítlo a následně odhopsalo přes půl kůru, kde jsem ho mezi nohama ostatních posléze lovila. Ale celkové vyznění celého odpolednovečera bylo tak kladné a báječné, že to nikomu nemohlo náladu zkazit.
Když jsem pak zmrzle a ztuhle kráčela na tramvaj k Pohořelci, ještě mne shora z Lorety vyprovázelo Alenino a Radkovo zvonkohraní a bylo mi tak prima, jako už dlouho ne. Takže, milí varhaníci, teď už čekám jen na ten absťák.

-jf-